Vyšehrad

Vyšehrad - svědek staré slávy, sídlo knížat českých. V dobách, zahalených šerem dávné minulosti (kde snad již Samo bydlil v 7. století - přes to, že pověst jmenuje tu prvního knížete Kroka). Když moudrá dcera Krokova Libuše byla lidem zvolena za kněžnu, kázala kolem "Vyššího hradu" udělati vysokou dřevěnou ohradu. Vyšehrad od počátku zaujímal celé místo nynější, jsa ze všech stran chráněn přirozenou polohou, jenom jihovýchodně, kde ostroh souvisel s vysočinou pankráckou, byla jediná brána u příkopu s mostem. V místech nynější t. zv. zbrojnice, býval starodávný palác knížecí. Ve středu, bylo místo zasvěcené bohoslužbě pohanské, kde později vyzdviženy křesťanské svatyně. Tam také prý stával stolec, na nějž sazena byla zvolená knížata, ač volení těchto dálo se prý u Jezerky (viz tuto). Tam, v posvátném háji zvolena nejspanilejší a nejmoudřejší dcera Krokova Libuše, za kněžnu. V pověstech jest Vyšehrad nejúžeji spojen s Libuší, ač nechybí i mnoho jiných různých pověstí, tvořících první období Vyšehradu. Druhé období začíná r. 1140, kdy Vyšehrad přestal býti sídelním hradem. Úplně zničen byl r. 1420 po bitvě u Pankráce či pod Vyšehradem.*) Tehdy pobořeny nejen kostely a domy kanovnické, také však královský dvůr, ba i celé části hradební zdi, obrácené k Novému městu. Dne 3. září 1448 vtrhnul Vyšehradem do Prahy Jiří Poděbradský a dobou tou začíná třetí období dějin vyšehradských. R. 1452 vyhlášeno, ze tu budou rozdávána místa těm, kdo by se tu chtěli usaditi a stavěti. Usazovali se tu většinou řemeslníci. Osada tato slula město Vyšehradské. Celkem tichý život na Vyšehradě byl přerušen r. 1611, kdy po zahnání Pasovských tu lůza drancovala, i hrobky v kostele vyloupila. R. 1622-24 Ferdinand II. (později Valdštýn) dal zdejší hradby opravovati, při čemž zbořeny i některé domky a obyvatelé museli se vystěhovati do bývalé vesničky Psár (pod Vyšehradem), zaniklé r. 1620. R. 1632 řádili tu Sasíci, r. 1639 Švédové pod Bauerem. Čtvrté období dějin Vyšehradu nastalo r. 1653, kdy Ferdinand III. dal celou Prahu opevňovati. Po 35 let se stavěly hradby na Vyšehradě a ze starého Vyšehradu nezůstalo nic, než kostel sv. Petra a Pavla, kaple sv. Martina a staré děkanství. Tehdy byla také postavena brána Francouzská. R. 1753 stavěna tu nová residence, jejíž část r. 1757 obsadili Prusové a dělali tu patrony. R. 1760 prach se vzňal a 20 vojáků bylo zabito. V pozdějších dobách zůstal Vyšehrad nezměněn. Mimo nevzhledné budovy vojenské a hradby, zůstaly nahoře jen svatyně a domy kanovníků. Podhradí bylo od r. 1850 samostatnou obcí a zákonem z r. 1883 spojeno s Prahou, jako VI. čtvrť. (Před tím náležel Vyšehrad do kraje Kouřimského.) O svatyních vyšehradských se vypráví, že Bořivoj I. založil tu kostel sv. Klimenta (západně od nynějšího kostela u kapličky sv. Ludmily). Svatyně ta byla prý první v Čechách a byla při ní prý i slovanská škola. Byla to skrovná stavba a zanikla asi r. 1420. Chrám sv. Petra a Pavla (na nynějším místě) založen byl Vratislavem r. 1070, kde také r. 1092 byl pohřben. Syn jeho Soběslav r. 1129 chrám zvelebil. Později kostel vyhořel a r. 1249 byl kostel tak spustošen, že dlouhá léta nemohly v něm býti konány bohoslužby. V letech 1723-1729 byl celý chrám nevkusně přestavěn děkanem Ditrichem z Lilienthalu, při čemž zašlo mnoho starých památek. Za probošta Karlach chrám zvětšen a ozdoben 2 štíhlými věžemi 60m vysokými z hořického pískovce. V průčelí umístěny nové sochy (Krista a sv. Petra a Pavla), pod nimi mosaikové obrazy sv. Cyrila a Methoděje, podle kartonů akad. malíře Krisana. Vnitřek polichromován akad. malířem Urbanem a jeho chotí. Presbytář maloval Jobst. Hlavní starožitnou památkou jest tu "zázračný obraz P. Marie", malovaný podle pověsti sv. Lukášem, druhdy majetek císaře Karla IV. Obraz ten je na dřevě v kovovém rámci a jest dílem doby Karlovy. Zde jest také uložena kamenná rakev sv. Longina, o níž se vypráví různé pověsti. - Ze starých dob zbyla na Vyšehradě jedině románská kaple sv. Martina (nejmladší ze 3 pražských rotunel). Vystavěna byla v letech 1165-1171 děkanem Martinem, ač první zachovaná zpráva o ní jest z r. 1396. Pro nezvyklou podobu říkalo se v pozdějších letech o ní, že jest to kaple pohanská. Několikráte vyhořela, byla v ní vojenská prachárna a výroba patron, pronajímána chudině a při zakládání Táborské silnice měla býti rozbořena. Tehdy ji zachránil purkrabí hrabě Chotek. Koule v ní zazděné pocházejí z r. 1757, kdy Prusové obléhali Prahu. Fresky jsou od Jana Heřmana. - Nedaleko je kaple "P. Marie ve hradbách" (též "P. Marie šancovské"), vystavěná děkanem Berghaurem r. 1760. I zde za Josefa II. bydlila chudina a byly stáje. R. 1882 koupila ji kapitula a obnovila. Jest v ní socha P. Marie Lourdské. V dřívějších dobách bylo na Vyšehradě ještě několik kaplí. V knížecím paláci byla Boleslavem II. založena okrouhlá kaplička "sv. Jana Evangelisty". R. 1130 uvádí se kaple "sv. Máří Magdaleny" ( v blízkosti kaple sv. Klimenta). Dále kaple sv. Vavřince v domě čp. 14. druhdy "děkanském", z niž částečně se zachovala románská apsida. Kaple tato uvádí se ponejprv r. 1328. Při ambitě kostelním byla kaple Božího Těla, u školy (na jih od hlavního kostela, asi proti č. 14) kaple sv. Petra. Severně od kaple sv. Martina stával kostel "Stětí sv. Jana", zaznamenaný r. 1200. Na neznámém místě byla kaple sv. Kříže a někde v podhradí rotunda sv. Markety. Z nejznámějších staveb starého Vyšehradu jest bývalý "knížecí palác", který od Libušiných dob stával v místech nynější (tak zvané) zbrojnice. Že byl hodně rozsáhlý svědčí to, že při sněmu r. 1130 (za Soběslava I.) vešlo se do něho 3000 osob. Palác utrpěl vichrem ve 12. století. Obnoven byl Karlem IV. Od r. 1420 zůstal v sutinách. Dnes konají se tu vykopávky a mnoho poznatků a cenných starožitností bylo zde získáno. Kapitula vyšehradská byla do r. 1763 bezprostředně podřízena stolici papežské. (Proto když r. 1412 byla po celé Praze vyhlášena klatba, zde byly konány služby Boží. Od konce minulého století stala se "kapitula vyšehradská majákem vlastenecké lásky v probouzejícím se národě", neboť kanovníky byli voleni zasloužilí muži a čeští spisovatelé. Na př. probošt Vojt. Ruffer, Václav Štulc (který se r. 1848 činně zůčastnil vlasteneckého ruchu). církevní historik Josef P. Dittrich, spisov. Karel Vinařický, dějepisec Josef Egrnberger, horlivý sběratel moravských pohádek a pověstí Beneš Method Kulda, spisovatel historický a theologický dr. Ant. Lenz, pořadatel archivu a knihovny kapitulní dr. Mik. Karlach, který dokončil rekonstrukci chrámu, počatou V. Štuleem.
Orientaci viz při jednotlivých ulicích, též plánek Vyšehradského hřbitova (Slavína).

VYŠEHRAD: VI.